EVROPSKÉ CESTY - EUROPEAN WAYS
Pod tímto názvem se uskutečnila ve dnech 29. až 31.
října 1999 konference střešních organizací umělců střední a
východní Evropy. Konferenci uspořádala Asociace maďarských
sdružení volného a užitého umění (MKITSZ - Magyar
Képzmvészeti és Iparmvészeti Társaságok Szvetsége) pod
záštitou Evropské rady umělců (ECA - European Council of
Artists) s finanční podporou maďarského Národního kulturního
fondu. V konferenčním centru v Szdligetu, ležícím na břehu
Dunaje asi 30 km na sever od Budapešti, se sešli kromě
představitelů Maďarska zástupci České republiky, Estonska,
Gruzie, Litvy, Slovenska a Slovinska. Jednání se zúčastnil i
generální sekretář ECA Kjeld Lofting (Dánsko). Patrně v
důsledku toho, že pořádající organizace zastřešuje výtvarné
umělce, byla většina účastníků činná v této oblasti, navíc
byli zastoupeni spisovatelé (Slovensko) a architekti (Gruzie).
Podrobnější informace o organizaci hudebního života poskytli
zástupci hostující země.
Konference mapovala sociální a kulturní proměny, které
zasáhly umělce a jejich profesní organizace v průběhu
posledních deseti let. V tom svůj úkol i přes neúčast zástupců
Německa, Polska, Ukrajiny, Běloruska, Ruska, Lotyšska,
Moldávie, Bulharska a Rumunska splnila. Umělci byli ve všech
zemích vystaveni stejným tlakům. Všude vzrostlo finanční
zatížení umělců, téměř všude (s výjimkou Slovenské republiky)
byl likvidován fondový způsob "samofinancování" uměleckých
aktivit (sovětský model). Start většiny transformovaných
střešních organizací umělců byl usnadněn tím, že vlastnily
nemovitosti, jejichž využíváním získaly tolik potřebnou
nezávislost na státu i na sponzorech. Jednou z mála výjimek je
UVU ČR, která žádnou nemovitost nevlastní.
Ve všech státech bez výjimky jsou umělecké obce (zejména
pokud jde o výtvarné umění nebo hudbu) rozdrobeny do velkého
množství samostatných profesních sdružení profilovaných
odborně, tématicky nebo regionálně. Všude však také existují v
jednotlivých oborech umění střešní organizace obdobné jako
např. UVU ČR a všude se podařilo vytvořit alespoň zárodky
společné střešní reprezentace všech uměleckých obcí ( u nás
Rada uměleckých obcí jako řádný člen ECA).
V postavení profesních organizací umělců jsou však již
značné rozdíly. Velmi dobrou pozici má např. Asociace
výtvarných umělců Slovinska. Zápis do jejich registru je nejen
potvrzením profesionality, ale má i význam daňový (při prodeji
uměleckých děl je daň z přidané hodnoty snížena na polovinu).
V této souvislosti se rozvinula obsáhlá diskuse o kritériích
profesionality, o odlišení profesionálního výtvarného umělce
od amatéra. Téma otevřel generální sekretář Evropské rady
umělců (International Association of Art, ICA), Dán Kjeld
Lofting. Způsob identifikace profesionála je v různých zemích
různý. Svou roli zde hraje vzdělání, odborné reference,
vlastní postoj autora ke své tvorbě. Jednoznačná objektivní
kritéria, pokud se k nim vůbec dá dospět, nejsou obecně
přijata. Rozhodně jimi není např. samo autorství podle
autorského práva. Vyřešení tohoto problému by však umožnilo
např. Radě Evropy, jíž je ICA podporována, navrhnout a
doporučit systém speciálních opatření na podporu umělecké
tvorby. Není-li však jednoznačné, kdo bude adresátem takových
podpor a úlev, není reálné takový systém vypracovat.
Přesto, že zápis v registru ve Slovinsku má mimo jiné i
přímý daňový dopad, ani zástupce Slovinska pan Tomo Vran však
při obecném řešení tohoto problému není přílišným optimistou.
Domnívá se, že tento problém spíše poroste s růstem
vzdělanosti a kultury a zvyšováním podílu zájmových aktivit ve
volném čase občanů. Organizace amatérů, "nedělních malířů"
atd. dovedou často i lépe prosazovat své zájmy (lobovat) než
profesionálové. Ve Slovinsku je podpora profesionálů spjata se
státním rozpočtem, zatímco pro amatéry existují speciální
fondy. Zkušenosti Slovinska ukazují, že patrně jedině možná je
samoregulace jednotlivých uměleckých obcí prostřednictvím
jejich střešních organizací. Statut profesionála má zkrátka
jen ten, kdo je za člena profesní organizace přijat.
Pokud jde o výtvarné umělce v České republice, řeší
tento problém zčásti Rejstřík profesionálních výtvarných
umělců, který vede Unie výtvarných umělců ČR. I u nás však
začíná intenzívní práce na zpřesnění kritérií pro zápis do
tohoto rejstříku. Zatím mohou být do rejstříku zařazeni
členové profesních sdružení bez ohledu na vzdělání a
individuálně přímo jen absolventi vysokých uměleckých škol.
Na okraji zájmu konference střešních organizací umělců
střední a východní Evropy zůstalo financování uměleckých
aktivit. Bylo to spíše nedostatkem času než nezájmem. Přesto
bylo možné v debatách některé informace získat a porovnat je
se situací u nás. Všechny organizace jsou závislé, jak
odpovídá jejich podstatě, na výběru členských příspěvků. K
financování svého vlastního chodu využívají také vlastní
majetek, především nemovitosti. V tomto ohledu je smutnou
výjimkou situace v České republice, kde profesní organizace
výtvarných umělců neměla žádný nemovitý majetek, který by po
svých socialistických předchůdcích mohla převzít.
Odstavení problematické skupiny umělců od majetku a
financování prostřednictvím státem ovládaného Českého fondu
výtvarných umělců v letech normalizace je dodnes pro nás
velkým handicapem. Ani tradiční spolky, které obnovily po
zákazech z konce padesátých let svou činnost, se dodnes ke
svému majetku nedostaly (např. Mánes v Praze nebo Sdružení
výtvarných umělců moravských v Hodoníně). I naši slovenští
kolegové mají díky tehdejší samostatnosti resortu kultury svůj
vlastní dům!
Další zdroj - tzv. fondový způsob samofinancování -
zůstal dosud funkční pouze na Slovensku. Stejně jako u nás na
počátku devadesátých let (v době daňové reformy) považují i
oni povinnou platbu z honorářů za jakési nežádoucí druhé
zdanění. Na druhou stranu je to asi jediný způsob, jak
shromáždit dostatek prostředků pro financování výtvarných
aktivit. Problémem je distribuovat tyto prostředky tak, aby o
jejich využití mohla spolurozhodovat velká část umělců. To se
v letech 1991 až 1995 podařilo snad jen Unii výtvarných umělců
ČR, když prosadila u ČFVU zřízení nárokových účtů pro
jednotlivé spolky a pravidelný roční přísun finančních
prostředků na tyto účty.
Třetím zdrojem jsou specializované státní fondy.
Existují patrně všude a formou veřejných grantových řízení
poskytují prostředky na tvůrčí, ale i organizační výtvarné
aktivity. I zde je Česká republika smutnou výjimkou, protože
sice má Státní fond kultury, ale hazardním pokusem s Lotynkou
je tento fond od počátku prázdný a zadlužený a od svého vzniku
neposkytl jedinou korunu příspěvku. Je to tím, že nemá
zajištěn ani přísun nějakého procenta ze státního rozpočtu,
ani jiný pevný zdroj, jakým je např. přirážka jedné koruny ke
vstupenkám do kina pro Státní fond kinematografie.
Další možností je přímé financování ze státního rozpočtu
prostřednictvím příspěvků příslušných ministerstev. I zde je v
zahraničí větší tolerance k potřebám uměleckých obcí, zejména
v tom, že příspěvky jsou poskytovány i pro technické a
organizační služby střešních organizací. Ministerstvo kultury
ČR teprve v grantech na tento rok vyhovělo mj. i našim návrhům
a zřídilo speciální grantový okruh pro konference, diskusní
setkání a podobné aktivity. Teprve průběh grantového řízení
však ukáže, zda se situace u nás poněkud zlepší.
Na financování výtvarných aktivit se podílejí dále
soukromé nadace a sponzoři. O těchto otázkách se nám však
vzhledem ke krátkosti setkání nepodařilo nic podstatného, nebo
lépe rozdílného od situace u nás, zjistit.
Měli jsme možnost podrobněji porovnat strukturu příjmů
UVU ČR a Slovenské výtvarné unie před dvěma léty. Při zhruba
desetkrát vyšších příjmech SVU byl podíl členských příspěvků
oproti našemu bezmála jednomu stu u Slováků pouhých pět! To
vystihuje přesně naši situaci a všem výtvarných umělců, kteří
byť "pouhým" členstvím pomáhají svou profesní reprezentaci
udržovat, patří dík. Výše uvedené skutečnosti souvisí s
profesionalitou zajišťování služeb střešních organizací, s
počtem pracovníků, možnostmi expertíz, lobování, vydávání
vlastních bulletinů atd.
Účastníci konference podepsali na závěr jednání dokument ,
na jehož základě vznikla stálá pracovní skupina zemí bývalého
východního bloku, jejímž cílem je zejména:
1. vyměňovat informace o postavení umělců v jednotlivých
zemích,
2. koordinovat legislativní iniciativu a pomáhat harmonizovat
právní předpisy s evropskými standardy,
3. snažit se společně zvyšovat roli umělců a jejich organizací
v kulturní spolupráci Evropy.
Zakládajícími členy této iniciativy jsou Slovenská
výtvarná unie, Asociace sdružení spisovatelů Slovenska,
Estonská umělecká asociace, Rada předsedů uměleckých asociací
Gruzie, Unie výtvarných umělců České republiky, Kulturní
komora Slovinska a Litevský národní výbor umění spolu s
Asociací maďarských sdružení volného a užitého umění, která
převzala zodpovědnost za soustřeďování, publikování a
distribuci informačních materiálů.
Neformálně byla dohodnuta užší spolupráce střešních
organizací výtvarných umělců zemí Visegradské čtyřky. Doufejme,
že období tápání a individuálních experimentů tak přechází v
období kooperace a spolupráce ku prospěchu všech zúčastněných.
* * *
Z pověření Rady UVU ČR se konference zúčastnili
místopředseda R UVU ČR a předseda Sdružení výtvarných umělců
jihovýchodní Moravy akad. mal. Jan Pospíšil a koordinátor UVU
ČR PhDr. Oskar Brůža.
(C) Oskar Brůža, Brno, listopad 1999 až únor 2000
Vyšlo ve čtyřech pokračováních v Bulletinu Design centra České republiky
prosinec 1999 až březen 2000.