EVROPSKÉ CESTY - EUROPEAN WAYS

         Pod tímto názvem se uskutečnila ve dnech 29. až 31. října 1999 konference střešních organizací umělců střední a východní Evropy. Konferenci uspořádala Asociace maďarských sdružení volného a užitého umění (MKITSZ - Magyar Képz”mvészeti és Iparmvészeti Társaságok Sz”vetsége) pod záštitou Evropské rady umělců (ECA - European Council of Artists) s finanční podporou maďarského Národního kulturního fondu. V konferenčním centru v Sz”dligetu, ležícím na břehu Dunaje asi 30 km na sever od Budapešti, se sešli kromě představitelů Maďarska zástupci České republiky, Estonska, Gruzie, Litvy, Slovenska a Slovinska. Jednání se zúčastnil i generální sekretář ECA Kjeld Lofting (Dánsko). Patrně v důsledku toho, že pořádající organizace zastřešuje výtvarné umělce, byla většina účastníků činná v této oblasti, navíc byli zastoupeni spisovatelé (Slovensko) a architekti (Gruzie). Podrobnější informace o organizaci hudebního života poskytli zástupci hostující země.

         Konference mapovala sociální a kulturní proměny, které zasáhly umělce a jejich profesní organizace v průběhu posledních deseti let. V tom svůj úkol i přes neúčast zástupců Německa, Polska, Ukrajiny, Běloruska, Ruska, Lotyšska, Moldávie, Bulharska a Rumunska splnila. Umělci byli ve všech zemích vystaveni stejným tlakům. Všude vzrostlo finanční zatížení umělců, téměř všude (s výjimkou Slovenské republiky) byl likvidován fondový způsob "samofinancování" uměleckých aktivit (sovětský model). Start většiny transformovaných střešních organizací umělců byl usnadněn tím, že vlastnily nemovitosti, jejichž využíváním získaly tolik potřebnou nezávislost na státu i na sponzorech. Jednou z mála výjimek je UVU ČR, která žádnou nemovitost nevlastní.

         Ve všech státech bez výjimky jsou umělecké obce (zejména pokud jde o výtvarné umění nebo hudbu) rozdrobeny do velkého množství samostatných profesních sdružení profilovaných odborně, tématicky nebo regionálně. Všude však také existují v jednotlivých oborech umění střešní organizace obdobné jako např. UVU ČR a všude se podařilo vytvořit alespoň zárodky společné střešní reprezentace všech uměleckých obcí ( u nás Rada uměleckých obcí jako řádný člen ECA).

         V postavení profesních organizací umělců jsou však již značné rozdíly. Velmi dobrou pozici má např. Asociace výtvarných umělců Slovinska. Zápis do jejich registru je nejen potvrzením profesionality, ale má i význam daňový (při prodeji uměleckých děl je daň z přidané hodnoty snížena na polovinu). V této souvislosti se rozvinula obsáhlá diskuse o kritériích profesionality, o odlišení profesionálního výtvarného umělce od amatéra. Téma otevřel generální sekretář Evropské rady umělců (International Association of Art, ICA), Dán Kjeld Lofting. Způsob identifikace profesionála je v různých zemích různý. Svou roli zde hraje vzdělání, odborné reference, vlastní postoj autora ke své tvorbě. Jednoznačná objektivní kritéria, pokud se k nim vůbec dá dospět, nejsou obecně přijata. Rozhodně jimi není např. samo autorství podle autorského práva. Vyřešení tohoto problému by však umožnilo např. Radě Evropy, jíž je ICA podporována, navrhnout a doporučit systém speciálních opatření na podporu umělecké tvorby. Není-li však jednoznačné, kdo bude adresátem takových podpor a úlev, není reálné takový systém vypracovat.

         Přesto, že zápis v registru ve Slovinsku má mimo jiné i přímý daňový dopad, ani zástupce Slovinska pan Tomo Vran však při obecném řešení tohoto problému není přílišným optimistou. Domnívá se, že tento problém spíše poroste s růstem vzdělanosti a kultury a zvyšováním podílu zájmových aktivit ve volném čase občanů. Organizace amatérů, "nedělních malířů" atd. dovedou často i lépe prosazovat své zájmy (lobovat) než profesionálové. Ve Slovinsku je podpora profesionálů spjata se státním rozpočtem, zatímco pro amatéry existují speciální fondy. Zkušenosti Slovinska ukazují, že patrně jedině možná je samoregulace jednotlivých uměleckých obcí prostřednictvím jejich střešních organizací. Statut profesionála má zkrátka jen ten, kdo je za člena profesní organizace přijat.

         Pokud jde o výtvarné umělce v České republice, řeší tento problém zčásti Rejstřík profesionálních výtvarných umělců, který vede Unie výtvarných umělců ČR. I u nás však začíná intenzívní práce na zpřesnění kritérií pro zápis do tohoto rejstříku. Zatím mohou být do rejstříku zařazeni členové profesních sdružení bez ohledu na vzdělání a individuálně přímo jen absolventi vysokých uměleckých škol.

         Na okraji zájmu konference střešních organizací umělců střední a východní Evropy zůstalo financování uměleckých aktivit. Bylo to spíše nedostatkem času než nezájmem. Přesto bylo možné v debatách některé informace získat a porovnat je se situací u nás. Všechny organizace jsou závislé, jak odpovídá jejich podstatě, na výběru členských příspěvků. K financování svého vlastního chodu využívají také vlastní majetek, především nemovitosti. V tomto ohledu je smutnou výjimkou situace v České republice, kde profesní organizace výtvarných umělců neměla žádný nemovitý majetek, který by po svých socialistických předchůdcích mohla převzít. Odstavení problematické skupiny umělců od majetku a financování prostřednictvím státem ovládaného Českého fondu výtvarných umělců v letech normalizace je dodnes pro nás velkým handicapem. Ani tradiční spolky, které obnovily po zákazech z konce padesátých let svou činnost, se dodnes ke svému majetku nedostaly (např. Mánes v Praze nebo Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně). I naši slovenští kolegové mají díky tehdejší samostatnosti resortu kultury svůj vlastní dům!

         Další zdroj - tzv. fondový způsob samofinancování - zůstal dosud funkční pouze na Slovensku. Stejně jako u nás na počátku devadesátých let (v době daňové reformy) považují i oni povinnou platbu z honorářů za jakési nežádoucí druhé zdanění. Na druhou stranu je to asi jediný způsob, jak shromáždit dostatek prostředků pro financování výtvarných aktivit. Problémem je distribuovat tyto prostředky tak, aby o jejich využití mohla spolurozhodovat velká část umělců. To se v letech 1991 až 1995 podařilo snad jen Unii výtvarných umělců ČR, když prosadila u ČFVU zřízení nárokových účtů pro jednotlivé spolky a pravidelný roční přísun finančních prostředků na tyto účty.

         Třetím zdrojem jsou specializované státní fondy. Existují patrně všude a formou veřejných grantových řízení poskytují prostředky na tvůrčí, ale i organizační výtvarné aktivity. I zde je Česká republika smutnou výjimkou, protože sice má Státní fond kultury, ale hazardním pokusem s Lotynkou je tento fond od počátku prázdný a zadlužený a od svého vzniku neposkytl jedinou korunu příspěvku. Je to tím, že nemá zajištěn ani přísun nějakého procenta ze státního rozpočtu, ani jiný pevný zdroj, jakým je např. přirážka jedné koruny ke vstupenkám do kina pro Státní fond kinematografie.

         Další možností je přímé financování ze státního rozpočtu prostřednictvím příspěvků příslušných ministerstev. I zde je v zahraničí větší tolerance k potřebám uměleckých obcí, zejména v tom, že příspěvky jsou poskytovány i pro technické a organizační služby střešních organizací. Ministerstvo kultury ČR teprve v grantech na tento rok vyhovělo mj. i našim návrhům a zřídilo speciální grantový okruh pro konference, diskusní setkání a podobné aktivity. Teprve průběh grantového řízení však ukáže, zda se situace u nás poněkud zlepší.

         Na financování výtvarných aktivit se podílejí dále soukromé nadace a sponzoři. O těchto otázkách se nám však vzhledem ke krátkosti setkání nepodařilo nic podstatného, nebo lépe rozdílného od situace u nás, zjistit.

         Měli jsme možnost podrobněji porovnat strukturu příjmů UVU ČR a Slovenské výtvarné unie před dvěma léty. Při zhruba desetkrát vyšších příjmech SVU byl podíl členských příspěvků oproti našemu bezmála jednomu stu u Slováků pouhých pět! To vystihuje přesně naši situaci a všem výtvarných umělců, kteří byť "pouhým" členstvím pomáhají svou profesní reprezentaci udržovat, patří dík. Výše uvedené skutečnosti souvisí s profesionalitou zajišťování služeb střešních organizací, s počtem pracovníků, možnostmi expertíz, lobování, vydávání vlastních bulletinů atd.

         Účastníci konference podepsali na závěr jednání dokument , na jehož základě vznikla stálá pracovní skupina zemí bývalého východního bloku, jejímž cílem je zejména:

         1. vyměňovat informace o postavení umělců v jednotlivých zemích,

         2. koordinovat legislativní iniciativu a pomáhat harmonizovat právní předpisy s evropskými standardy,

         3. snažit se společně zvyšovat roli umělců a jejich organizací v kulturní spolupráci Evropy.

         Zakládajícími členy této iniciativy jsou Slovenská výtvarná unie, Asociace sdružení spisovatelů Slovenska, Estonská umělecká asociace, Rada předsedů uměleckých asociací Gruzie, Unie výtvarných umělců České republiky, Kulturní komora Slovinska a Litevský národní výbor umění spolu s Asociací maďarských sdružení volného a užitého umění, která převzala zodpovědnost za soustřeďování, publikování a distribuci informačních materiálů.

         Neformálně byla dohodnuta užší spolupráce střešních organizací výtvarných umělců zemí Visegradské čtyřky. Doufejme, že období tápání a individuálních experimentů tak přechází v období kooperace a spolupráce ku prospěchu všech zúčastněných.

* * *

Z pověření Rady UVU ČR se konference zúčastnili
místopředseda R UVU ČR a předseda Sdružení výtvarných umělců
jihovýchodní Moravy akad. mal. Jan Pospíšil a koordinátor UVU ČR PhDr. Oskar Brůža.

(C) Oskar Brůža, Brno, listopad 1999 až únor 2000

Vyšlo ve čtyřech pokračováních v Bulletinu Design centra České republiky
prosinec 1999 až březen 2000.