SJEZD DELEGÁTŮ ČLENSKÝCH
ORGANIZACÍ UVU KOLÍN 15.6.1993
Unie
výtvarných umělců - pokus o vývojovou analýzu situace 1990
- 1993
1. Výchozí stav
Výchozí situace
změn, které dosud probíhají, byla určena právními normami, postupně
přijímanými a novelizovanými od konce 50. let, v nichž se odrážela
politická teze o jednotné kulturní politice tzv. lidově demokratického
a socialistického státu.
Základem tehdejších
systémových úprav bylo paternalistické pojetí státu, jehož povinností
je mj. zabezpečit po materiální stránce veškeré kulturní aktivity.
Proto byly ty formy dřívějších samosprávných organizací výtvarných
umělců, které jim zajišťovaly relativní nezávislost na státu, postupně
likvidovány. Spolkový princip organizace výtvarného života byl v
rozporu s politickým zájmem sjednotit všechny oblasti společenského
života. Nebylo proto možné nejen nové výtvarné spolky zakládat,
ale postupně byly administrativně správní cestou spolky pohlcovány
uměleckými svazy a jejich majetek byl převáděn na stát (např. Dům
umění v Hodoníně) nebo na kulturní fondy (např. budova Mánes).
1.1. Organizační záležitosti
Začlenění výtvarných
umělců ( a architektů) do socialistického společenského systému
bylo z ideologických důvodů komplikované. Tak jako v jiných oblastech,
která tvoří tzv. svobodná povolání (advokacie, medicína, notářství,
poradenství, projekční činnost atd.), i zde stát stimuloval jejich
rychlý zánik a převod do uznávaných forem závislé práce (pracovní
poměr). Zatímco v některých výše uvedených oblastech byla tato změna
uskutečněna bezvýhradně, v oblasti výtvarného umění tomu tak nebylo.
Od 70. let zcela zmizelo svobodné povolání v oblasti architektury.
Veškerá oprávnění k samostatné činnosti byla přenesena na projekční
ústavy, event. vysoké školy nebo zařízení jiných organizací. Výjimkou
byly drobné projekty, které podle stavebního zákona mohli provádět
kvalifikovaní architekti (absolventi VŠ), kteří byli členy tvůrčího
svazu (který tak plnil vlastně s politickým filtrem funkci dnešní
Komory architektů).
V oblasti výtvarného
umění byla taková totalizace možná jen tam, kde existovala přímá
vazba umělecké tvorby a výroby (průmysloví designéři, keramikové,
grafický design), ale nikdy nedosáhla takové úplnosti jako v oblasti
architektury. Čím více spadal tvůrčí zájem umělce do oblasti tzv.
volného umění, tím zřejmější byla nemožnost začlenění do pracovního
poměru. Tak paradoxně, aniž to bylo zákonem upraveno, existovala
v Československu možnost být ve svobodném povolání.
Pokud jde o samosprávnou organizaci
výtvarných umělců a architektů, byla odvozena z dosud platného znění
autorského zákona, kde je v §§ 40 až 44 vymezeno postavení organizací
autorů a výkonných umělců (umělecké svazy, kulturní fondy, příspěvky
fondům a ochrana autorských práv). V letech politického uvolnění
(kolem poloviny 60. let) byla samospráva uměleckých svazů dosti
značná. To se změnilo po roce 1969 a zejména po roce 1973, kdy nová
právní úprava postavení fondů (nařízení vlády 159/69 Sb. ve znění
nař. vl. č. 20/73 Sb.) jednoznačně oddělila umělecké tvůrčí svazy
jako ideové organizace od "hospodářského zázemí", jímž
byly kulturní fondy. Byl zesílen vliv státu (ovládaného komunistickou
stranou) jak na činnost svazů (prostřednictvím kádrových pořádků),
tak i na kulturní fondy (jmenování výborů fondů a ředitele ministrem
kultury atd.)
Vztah výtvarných
umělců (a architektů) k vlastnímu kulturnímu fondu (Český fond výtvarných
umění) byl založen na povinném odvodu 2% z honorářů ve prospěch
ČFVU, monopolizací obchodu s uměleckými díly a agenturní činnosti
na zařízení ČFVU (Dílo, Architektonická služba) a zvláštním daňovým
režimem (daň z literární a umělecké činnosti), který byl vázán,
zejména pokud jde o odčitatelné položky, na posuzování uměleckých
děl komisemi (vše upravovala vyhláška MŠK č. 149/61. Sb. o nákupu,
zadávání a prodeji děl výtvarných umění,
zrušená teprve v polovině roku 1992).
Tak vznikl uzavřený
systém, z něhož prakticky nebylo úniku. I legální přímý styk se
zahraničím byl pro jednotlivé umělce obtížný, protože zde byl monopol
Díla kombinován se státním monopolem
zahraničního obchodu. Systém vyvinul dostatečně silný vnitřní tlak,
jímž nakonec na zhruba deset let vyřešil problém svobodného povolání
tzv. evidencí umělců u Českého fondu výtvarných umění (známou pod
názvem registrace). Stejně tak jako zaměstnaní občané měli vyznačen
pracovní poměr v občanském průkazu, měli umělci ve svobodném povolání
v občanském průkazu vloženo potvrzení o tom, že jsou evidováni u
Českého fondu výtvarných umění (a nejsou tedy příživníci). ČFVU
jim pak zajišťoval i služby obdobné službám odborových organizací
a spolupůsobil rovněž při jejich sociálním zabezpečení. Umělci,
kteří nebyli účastni na tomto systému, zabezpečeni být nemohli.
V rámci tohoto systému vznikly dvě
kasty výtvarných umělců: umělci - členové Svazu českých výtvarných
umělců (současně evidovaní i Českého fondu výtvarných umělců) a
umělci pouze evidovaní. Přitom o zásadních společných otázkách rozhodovali
téměř výhradně členové SČVU, oni byli členy výboru fondu, oni byli
členy uměleckých komisí, oni rozhodovali o tom, kdo bude státem
uznán za umělce (tedy evidován a sociálně zabezpečen), a kdo ne.
Mimo tyto dvě skupiny (do roku 1987
byl jejich poměr zhruba 1:5) byli výtvarně činní i umělci, kteří
byli v tak zjevné opozici vůči režimu, že jim bylo svobodné povolání
zcela znemožněno. Ti museli riskovat důsledky toto, že nejsou pojištěni
nebo být (i fiktivně) v pracovním poměru, uplatňovat svá díla pod
jmény evidovaných výtvarníků, pracovat jako jejich neuvádění spolupracovníci
atd.
Po IV. sjezdu SČVU v roce 1987 bylo
členství ve svazu uvolněno, takže podstatná část výtvarníků evidovaných
u ČFVU byla, pokud projevila zájem, byla do svazu přijata.
Nemožnost pracovat ve svobodném povolání
způsobila další paradox - řada řemeslníků získávala evidenci u ČFVU
jako realizátoři, umělečtí kováři atd., tedy stávali se členy umělecké
obce i ti občané, kteří v nedeformované společnosti provozovali
úspěšně různé živnosti. I to byl problém, který vyvstal na přelomu
let 1989/90.
1.2 Financování
Financování sledované sféry přebral
stát zcela do svých rukou a zajišťoval je ze dvou zdrojů - ze státního
rozpočtu a z prostředků kulturního fondu.
Pokud jde o státní
rozpočet, byla z něho prostřednictvím ministerstva kultury zajištěna
úplně činnost ideových tvůrčích svazů. Příjmy z členských příspěvků,
stejně jako příjmy z prodeje publikací apod. tvořily položku zcela
okrajovou. I tady šlo v podstatě o svého druhu obchod, neboť za
přidělené finanční prostředky stát žádal loyalitu ke své kulturní
politice. Umělecké svazy - tedy i SČVU - fungovaly vlastně jako
nepravé příspěvkové organizace.
Druhým zdrojem byly
prostředky soustřeďované a vytvářené Českým fondem výtvarných umění.
Na rozdíl od dvou dalších fondů (literárního a hudebního) byl ČFVU
fondem relativně bohatým, protože měl stálé příjmy založeny ze zákona
nejen pokud jde o 2 % příjemců autorských odměn, ale i pokud jde
o zisk z prodeje uměleckých děl a výtvarných a architektonických
návrhů (monopol Díla atd.). Na rozdělování těchto prostředků měly
tvůrčí svazy vliv prostřednictvím výboru ČFVU, jehož členy navrhovaly
ke schválení ministru kultury.
Na rozdíl od prostředků ze státní dotace
byly možnosti využití prostředků ČFVU relativně neomezené. Zásady
podpůrčí činnosti ČFVU umožňovaly uzavírat společenské tvůrčí objednávky
a úkolové akce (proto tolik monumentálních děl spjatých se symboly
režimu), vyhlašovat soutěže a výběrová řízení, udělovat tvůrčí,
studijní a absolventská stipendia, poskytovat realizační příspěvky
na tvorbu uměleckých děl, udělovat ceny, poskytovat tvůrčí odměny,
cestovní příspěvky, příspěvky na adaptaci nebo výstavbu nových ateliérů,
přímý výkup uměleckých děl (výrazně zneužíváno, rovněž i členy výboru
ČFVU), umožňovaly dále přispívat finančně na propagaci českého výtvarného
umění, architektury a kultury, ale rovněž poskytovat příspěvky na
tvůrčí a rekreační pobyty, příspěvky na sportovní činnost, věrnostně
stabilizační odměny (v pohraničních oblastech), příspěvky na společné
akce (s jinými organizacemi), půjčky, dále sociální podpory a příspěvky
na léčení (včetně pohřebného)
apod. Fond rovněž provozoval účelová zařízení, domovy umělců a kluby,
které měly sloužit (a někdy sloužily) umělcům.
Z autorského zákona byla odvozena rovněž
povinnost zadavatelů (uživatelů) uměleckých děl odvádět fondu 1%
hodnoty. Tyto prostředky však nebyly poukazovány jednotlivým fondům,
ale byly soustřeďovány na zvláštní účet vedený na ministerstvu kultury.
Rozhodování o použití těchto prostředků bylo již zcela centralizováno
a oddemokratizováno - o využití těchto prostředků (řádově desítky
milionů Kčs) rozhodovalo ministerstvo kultury samo (většinou v komisi,
v níž kromě zástupců ministerstva byli předsedové a ředitelé všech
tří fondů).
Jiné zdroje financování sledovaná
sféra neměla.
2. Změna v roce 1990
Proces, který byl
signalizován uvolněním a změnami v průběhu roku 1988, vyvrcholil
- i pokud jde o sledovanou sféru společenského života - v době od
17. listopadu 1989 do 28. února 1990. Mánes se stal pro výtvarnou
obec tím, co divadelní budovy pro obyvatelstvo - jedním z hlavních
informačních středisek vzniklého Občanského fóra. Výtvarná obec
však již byla ve svých částech (regionech) natolik suverénní, že
do prosince 1989 proběhly všude valné hromady nebo členské schůze,
jejichž výsledkem byly nejdříve změny personální , ale později i
změny organizační. Začala se rýsovat později dominující "spolková"
varianta organizace výtvarného života, nejdříve v jednotlivých oblastech,
později i v centru (Praze).
Násilně a neúčelně
zřízené krajské organizace se rozpadaly na regionálně funkční celky
(nejdříve v bývalém Jihomoravském kraji, kde vznikly samostatné
útvary v Brně, nynějším Zlíně (s Uherskohradišťskem) a v Jihlavě,
ve stejné době se od Plzně oddělili karlovarští výtvarníci, od Ústí
nad Labem výtvarníci z Teplicka a Liberecka, od Ostravy Olomouc;
tento proces později dále pokračoval). Výtvarníci působící v Praze
potřebu diferencované výtvarné obce tak živě zpočátku nepociťovali.
2.1 Organizační záležitosti
V době zlomu existovaly
na území Čech a Moravy, pokud jde o výtvarné umění a architekturu,
čtyři ideově tvůrčí svazy: Český svaz výtvarných umělců, Svaz československých
výtvarných umělců, Český svaz architektů a Svaz československých
architektů. Členství v národním svazu bylo současně členstvím ve
svazu federálním, takže federální svazy byly vlastně totožné se
svými funkcionáři a se svými zaměstnanci (aparátem). Národní svazy
měly své krajské organizace, bez právní subjektivity. Pokud jde
o SČVU, byl jeho představitelem ústřední výbor (v čele s předsednictvem)
a dále byl členěn nejen územně, ale i oborově na pracovní sekce
:
- MSGR (volné umění - malba, socha,
grafika, restaurátorství),
- UP (umělecký průmysl,
vlastně užité umění - sklo, keramika, textil a oděv, kov a šperk,
hračka, interiérová tvorba, užitá a propagační grafika=grafický
design, umělecká fotografie, průmyslový design, výstavnictví a scénáristika,
filmová a animovaná tvorba, video, scénografie a loutka, karikatura),
- teorie a kritika výtvarného umění.
Zvláštní postavení
měli evidovaní umělečtí řemeslníci - ti byli se značnou libovůlí
buď mezi umělce přijímáni (realizátoři sochařských děl), nebo zůstávali
stranou zájmu SČVU.
První nápor, pokud
jde listopadové změny, byl zaměřen na jednotlivé osoby stojící v
čele svazu. Druhým problémem byl neobyčejně silný, byť trochu paradoxní
zájem výtvarníků, stojících mimo svaz, stát se jeho členy. Třetím
problémem byl vztah výtvarné obce (a paralelně i obce architektů)
k Českému fondu výtvarných umění.
Dočasné řešení po celostátní konferenci
v lednu 1990 bylo přijato na mimořádném sjezdu SČVU v únoru 1990.
Sjezd vyřešil personální záležitosti, ukončil činnost federálního
svazu, změnil název organizace, která byla při zachování charakteru
nástupnictví registrována podle zákona o sdružování občanů jako u
Unie výtvarných umělců.
Pokud jde o výtvarníky stojící mimo
bývalý svaz, neopustila ani unie od kombinace občanského principu
s principem profesním (výběrovým), protože při posuzování uměleckých
hodnot nelze aplikovat demokratický princip většinového rozhodování.
Pokud jde o Český fond výtvarných umění,
považovali delegáti sjezdu za
účelné, aby byl majetek unii (a rovněž nově vzniklé Obci architektů)
předán, aniž si uvědomili příkrý rozpor mezi tímto požadavkem a
zásadou nemonopolnosti vytvářené unie.
2.2 Financování
Financování činnosti
SČVU i v době působení akčního výboru (listopad 1989 až únor 1990)
nebylo změněno. Součinností aparátu SČVU s akčním výborem bylo dosaženo
nekonfliktního převodu majetku, práv i závazků na nově vytvářenou
organizaci. Prostředky ze státního rozpočtu byly nově utvářeným
uměleckým svazům přiděleny i pro rok 1990 v přiměřeném rozsahu.
Podařilo se tak překlenout kritický okamžik jejich existence.
Ze státního příspěvku
bylo nadále plně financováno vydávání časopisů Ateliér a Výtvarná
kultura (název změněn na Výtvarné umění), finančně byl zajištěn
provoz výstavních síní v Praze s modifikovaným výstavním programem,
ve vyúčtování roku 1989 byly zohledněny vyšší výdaje spojené s politickými
aktivitami výtvarných umělců, byly zajištěny mzdy pracovníků SČVU
i federálního SČSVU, který přešel ihned po sjezdu do likvidace.
Bylo však zřejmé, že v daném rozsahu,
nebude-li nalezeno odpovídající řešení, v roce 1991 již činnost
zajištěna nebude.
3. Přechodné období 1990 až 1992
Sjezd určil zhruba
roční lhůtu na to, aby byly jednotlivé body jeho usnesení splněny.
Do června 1990 došlo k postupné výměně vedoucích představitelů nové
UVU. Většina těch, kteří intenzívně a téměř dennodenně
pracovali v akčním výboru považovala svůj úkol sjezdem za ukončený
a odstoupila. Hlavním úkolem bylo vytvořit novou funkční strukturu
celé unie a jí odpovídající technický servis, který měla zajišťovat
kancelář UVU.
3.1 Organizační záležitosti
Registrací stanov
UVU v květnu 1990 byl proces změny bývalého SČVU formálně ukončen,
ve vnitřní organizaci UVU však fakticky k žádné změně nedošlo. Další
existenci si prodlužovaly tzv. oborové skupiny (MSGR,UP,teorie)
v Praze, ačkoliv jim ze stanov již žádné prioritní postavení nepříslušelo.
Setrvačnost prodlužovali i zaměstnanci, z nichž někteří se s organizačními
změnami nedokázali vyrovnat ani v roce 1991.
Již v době přípravy
sjezdu pracovala 1. koncepční komise, jež se pokusila získat obraz
o názorech výtvarných umělců jednoduchou anketou. Kompromisní výsledek
její práce byl přijat sjezdem.
Druhá koncepční komise, která měla
pracovat ihned po sjezdu, již žádnou výraznou aktivitu nevyvinula.
Když se před prázdninami 1990 zdála situace kritická, podařilo se
vytvořit 3. koncepční komisi, která po intenzívní práci v červenci
a v srpnu 1990 vypracovala návrh Organizačního řádu UVU, Jednacího
řádu rady UVU a návrh rychlé transformace UVU v společenství samostatných,
právní subjektivitou nadaných organizací výtvarných umělců (spolků,
asociací, sdružení), vytvořených na občanském a profesním principu,
které na smluvním základě podle zákona o sdružování občanů vytvářejí
spolek spolků - Unii výtvarných umělců.
Většina mimopražských spolků byla registrována
do června 1990, takže v září a v říjnu 1990 mohla být smlouva podepisována
a postupně k ní přistupovaly ostatní spolky tak, jak nabývaly právní
subjektivity. Postupně se změnilo a ustálilo i složení Rady UVU,
kterou tvoří delegovaní zástupci členských organizací unie.
Protože UVU začala plnit vůči svým
členských organizacím koordinační roli, mohlo dojít k výrazné redukci
aparátu zděděného po bývalých tvůrčích svazech.
Veškeré funkce federálního
svazu byly zrušeny, takže jeho likvidací zanikla i pracovní místa
jeho zaměstnanců. Pokus včlenit do nově vytvořené unie alespoň pracovníky
zahraničního odboru ztroskotal na tom, že nebyli schopni vypracovat
přijatelný program pro svou další činnost. Zahraniční vztahy byly
pak provizorně zajišťovány až do ledna 1992, kdy bylo konkursem
obsazeno místo manažera zahraničních vztahů.
Další zaměstnanci
začali postupně pracovat pro jednotlivé ustavené samostatné organizace
(spolky). Vzhledem k tomu, že většina zaměstnanců pracovala v Praze
(z mimopražských zůstali zaměstnanci jen v Plzni, Brně a dočasně
v Ostravě), měli zajišťovat činnost spolků v Praze působících.
Pro kancelář UVU byla konkursem přijata
nová vedoucí, která však později
přešla do agentury Mánes. Požadované výkony kanceláře vedly k redukci
ze 43 pracovníků až k dnešnímu fixnímu složení (5 pracovníků) a
k případnému zajišťování speciálních služeb smluvně nebo dodavatelsky.
Diskutovaným problémem bylo poskytování
právních služeb. Zkušenosti s prací právníka - zaměstnance nebyly
povzbuzující. Jednak nebylo myslitelné, aby poskytoval neplacené
služby všem umělcům ve spolcích UVU sdruženým, takže servis by se
omezoval na umělce žijící v Praze a v okolí, jednak nebylo možné
ze stanov zajistit plné poskytování právních služeb všem, protože
to nebylo možné finančně zaručit. Proto se koncepční komise přiklonila
k smluvnímu zajišťování právních služeb pro kancelář UVU; spolky
i jednotlivci si právní služby zajišťují a hradí sami.
Z větších samostatných útvarů zůstalo
při kanceláři UVU Výstavní ústředí (později výstavní odbor). Šlo
o účelové zařízení, které zajišťovalo opět ze státních prostředků
realizaci výstavního programu a provoz výstavních síní (přirozeně
opět jenom v Praze). Forma účelového zařízení odpovídala možnostem
minulého hospodářského systému a stejně jako právní služby mohla
být nyní zajišťována firemně. Aby však nedošlo ke zhroucení výstavního
programu, bylo zrušení výstavního odboru stanoveno k 31. prosinci
1991 a bylo tedy dostatek času k vypracování nového způsobu realizace
výstavního programu unie.
Z téhož důvodu byla ukončena
i činnost výstavní komise UVU a v roce 1992 byly vytvořeny pro každou
výstavní síň samostatné výstavní rady.
Rovněž činnost redakcí
časopisů Ateliér a Výtvarné umění byla postupně oddělována od činnosti
kanceláře UVU. Pokud jde o tvůrčí autonomii (svobodu slova, nezávislost
redaktorů), nezasahovala UVU jako formální vydavatel do těchto otázek
ani jedinkrát. Organizačně však, zejména pokud jde o hospodaření,
byly postupně obě redakce odděleny a během roku 1992 došlo k jejich
úplnému osamostatnění.
Naprostou změnu
doznal vztah UVU k Českého fondu výtvarných umění. Třetí koncepční
komise a z jejího popudu Rada UVU uznaly, že požadovat pohlcení
fondu unií (a obcí architektů) by vedlo k nežádoucí monopolizaci
rozhodování o finančních prostředcích. Základem budoucích vztahů
měl být vztah partnerský, vztah nezávislých institucí, z nichž jedna
se svými programy bude ucházet o finanční prostředky, zatímco druhá
(fond), má tyto prostředky spravovat, ale (na rozdíl od současného
stavu) jich sama nebude smět využívat. Změn mělo být dosaženo v
rámci platných předpisů, v součinnosti s Obcí architektů a s ministerstvem
kultury ČR.
Poměrně jednoduchou záležitostí (i
když významnou) bylo dosažení nového, decentralizovaného způsobu
využívání prostředků podpůrčí činnosti fondu. Na rozdíl od přetrvávajícího
stavu, kdy všechny prostředky přiděloval podle jednotlivých žádostí
výbor ČFVU, byla počínaje rokem 1991 vyčleněna část, kterou podle
jednoduchého klíče dostala k přímému využití Obec architektů a Unie
výtvarných umělců (pro sebe a pro své spolky). Tato praxe byla odvozena
z povinnosti platit 2% z honorářů kulturnímu fondu a týkala se všech
plátců, tedy i těch, kteří nebyli členy OA nebo spolků UVU (pro
ně byla přiměřená část prostředků k dispozici přímo u výboru ČFVU).
Tento dílčí úspěch však nevyvážil marnou
snahu racionalizovat činnosti ČFVU a jeho podniků (Dílo a Architektonická
služba). Od samého počátku koncepční komise i Rada UVU prosazovaly
transformační projekt vedoucí ke vzniku nadace. Ani výměna ředitele
ani úsilí výboru fondu nevedlo však k žádoucím výsledkům a poslední
společný pokus UVU, některých samostatných spolků a Obce architektů
o radikální změnu v polovině roku 1992 nevedl k úspěchu, ale paradoxně
přispěl k polarizaci názorů v celé výtvarné obci.
Pokud jde o vztah k ministerstvu kultury
ČR, došlo v roce 1991 ke změně ve využívání poskytnutých státních
prostředků (rozšíření na celé území republiky) a zcela nově byl
připraven plán dotovaných kulturních aktivit pro rok 1992. Členové
R UVU pracovali v komisích ministerstva, v poradním sboru ministra
a rovněž v postupně konstituované Radě uměleckých obcí. Setrvačná
nehospodárná existence ČFVU, založená na předpokladu
věčného vybírání příspěvků příjemců autorských odměn prošla i tímto
úskalím.
3.2 Financování
V roce 1990 byla
celá činnost nově vznikající Unie výtvarných umělců financována
dotací ze státního rozpočtu. Jednalo se tedy o financování výstavních
akcí (v Praze), financování federálního svazu (provoz i mzdy až
do ukončení likvidace na podzim 1990), financování provozu i mezd
Kanceláře UVU (v rozsahu převzatém po SČVU s nepatrnými redukcemi),
provozu i mezd výstavního ústředí (výstavního odboru), provozu,
mezd i honorářů časopisů Ateliér a Výtvarné umění.
Pro rok 1991, který
byl chápán jako přechodný (zejména pokud šlo o stabilizaci činnosti
jednotlivých spolků) byl zpracován nový finanční plán. Kancelář
UVU, manažeři spolků a pracovníci výstavního odboru byli placeni
ze zvláštní dotace poskytnuté Českým fondem výtvarných umění. Tato
položka tedy již nebyla hrazena ze státního příspěvku.
Náklady na výstavy podle plánu byly
hrazeny ze státního příspěvku, který byl později zvýšen o příspěvek
na akce pořádané mimo hlavní město Prahu. Z těchto prostředků bylo
možno vyplácet honoráře a případně i mzdy do výše 10 % celkového
objemu.
Pro zajištění vlastních kulturních
a sociálních aktivit disponovaly spolky finančními prostředky ČFVU,
které v rámci decentralizovaného způsobu využití získaly k dispozici.
10 % z celkového objemu těchto prostředků zůstalo k dispozici jako
společná rezerva UVU, zbytek byl rozpočítán a přidělen na tzv. nárokové
účty, vedené u ČFVU.
Každá členská organizace UVU (i UVU
sama) měla tedy příjmovou stránku svého rozpočetu složenu ze tří
částí. Základem byly vlastní příjmy (členské příspěvky, dary, ojediněle
se vyskytující příspěvky sponzorů), přidělenou částku na nárokovém
účtu ČFVU a eventuálně část státní dotace. Tak do samosprávy (a
pod přímou kontrolu) výtvarné obce (i obce architektů) přešla poměrně
velká část finančních prostředků.
Náklady na vydávání časopisů (včetně
mezd i honorářů) byly plně zajištěny účelově vázanou částí státního
příspěvku.
Uvedené řešení bylo
chápáno jako přechodné. Zejména pokud jde o jednotlivé spolky, měly
celý rok možnost vytvářet takové budoucí aktivity, které by jim
umožnily ekonomickou soběstačnost.
UVU se pokusila
zajistit sobě i spolkům, které o to projevily zájem, doplňkový finanční
příjem založením Agentury Mánes jako spol. s r.o. Výsledek ovšem
nesplnil očekávání, což vedlo nakonec k návrhu vystoupit z této
společnosti (uskutečněno na jaře 1993).
Racionalizována byla i vlastní činnost
Kanceláře UVU. Na rozdíl od minulosti začaly být ze společných prostředků
všech spolků financovány jen společné záležitosti. Proto byl redukován
počet placených místností (ostatní si postupně přebraly a platily
spolky působící v Praze), byla rozklíčována platba telefonních poplatků
(zrušení ústředny, zavedení vlastních tel. čísel spolkům) atd. Šlo
tedy vesměs o opatření pro pražské spolky nepopulární, ale pochopitelné.
I v tom byl odstraňován zbytek starého svazu, který umožňoval neoprávněné
výhody jen z titulu pobývání v centru. Nadbytečná část majetku (zejména
nábytek) byla bezúplatně převedena jednotlivým spolkům, případně
postupně odprodána. Zejména z těchto prostředků byla kancelář postupně
přiměřeně vybavena (výpočetní a spojovací technika).
Pokud jde o financování (a nejenom
o ně), pak souhrnně lze říci, že změny znamenaly mírné zhoršení
postavení umělců a jejich spolků v Praze a výrazné zlepšení téhož
u umělců a spolků působících mimo centrum, čímž došlo k bezkonfliktnímu
vyrovnání základních šancí všech.
V roce 1992 byla již situace značně
blízká předpokládanému stabilnímu modelu financování:
Provoz i mzdy kanceláře
UVU byly hrazeny z členských příspěvků vybraných ve spolcích, které
odvedly jednotlivé členské organizace UVU na úhradu společných výdajů.
Protože jednotliví výtvarní umělci nejsou omezováni, pokud jde o
počet spolků, v nichž chtějí být činni, bylo zavedeno tzv. kmenové
členství. Tak odvod na společné záležitosti UVU platí každý jednotlivec
pouze jednou (rovněž pak jen jedenkrát získává pro svůj spolek příspěvek
od ČFVU, neboť i 2% odvádí jenom jednou)
Výstavy ve vybraných
síních (kromě Prahy i některých mimopražských) byly v roce 1992
financovány rovněž z několika zdrojů: základní standard pro každou
výstavní síň vznikl sloučením části státního příspěvku a příspěvku
poskytovaného ČFVU (zahrnuje vše, tedy i mzdové náklady). Úhradu
jakéhokoliv zvýšení nákladů musel obstarat vystavující sám (může
jít o příspěvek jeho vlastního spolku, o jeho vlastní prostředky,
o získání sponzora atp.).
Výstavní odbor byl k 31.12.1991
zrušen, takže posledním problémem zůstalo postavení a financování
časopisů. To mělo být vyřešeno do 30. září 1992 jejich úplným osamostatněním,
převedením vydavatelského oprávnění, závazků i pohledávek i příslušné
části majetku UVU na nové subjekty. Jako nejvhodnější z hlediska
případného dotování se jevila občanská sdružení. To se také stalo.
4. Současný stav
Rok 1992 měl být
závěrečným rokem transformačních procesů jak v bývalých tvůrčích
svazech, tak i v kulturních fondech. Posledním prosincovým dnem
skončila platnost speciální daně z literární a umělecké činnosti
a tím i poslední článek podivuhodně totalizovaného systému, který,
jak už to bývá, kromě dobrého přinesl i mnoho zlého. Jako zcela
nezbytná se jeví rovněž změna předpisů odvozených z autorského zákona,
pokud se týkají kulturních fondů.
Není jednoznačně
vinou kulturních obcí, že záležitosti tušené a postupně stále přesněji
formulované nevedly k ráznějšímu legislativnímu postupu. Snad téměř
půlroční prodlení způsobily i volby a změna osoby ministra kultury,
každopádně je však hodné kritiky, že se nepodařilo při znalosti
všech konsekvencí zpracovat, projednat a předložit vládě ke schválení
změnu právního rámce fungování kulturních fondů. "Transformační"
tápání se tak přesunulo až do roku 1993. Těžko lze tedy ukončit
tuto přechodnou, stále se prodlužující etapu celkovým hodnocením.
Pokud jde o Unii výtvarných
umělců, pak by to měl učinit dnešní (původně předpokládaný transformační)
sjezd, který podle původních představ vzhledem k novému smluvnímu
základu UVU a úplné suverenitě jednotlivých členských organizací
měl být i sjezdem posledním.
4.1 Organizační záležitosti
Unie výtvarných
umělců jako spolek spolků je nyní tvořena 54 členskými organizacemi.
Předpoklad výrazného dalšího početního nárůstu není. Dojde patrně
k rozdělení některých dosud příliš početných spolků, není vyloučen
ani zánik některých uskupení. Spolky i UVU jsou však do značné míry
stabilizovány. Úplná suverenita spolků znemožňuje, aby se UVU mohla
vrátit k některým praktikám bývalého svazu. Společné záležitosti,
jejich prioritu i finanční zajištění určuje Rada UVU, v níž má každý
spolek jeden hlas. Nehrozí tedy ani návrat k centralistickému uvažování.
Přitom vnitřní život
jednotlivých sdružení (spolků) je do té míry právně formalizován,
že umožňuje prosazení práva všemi prostředky, v krajním případě
i soudním jednáním. Nesvazuje však umělce žádným způsobem a nebrání
tak vytváření jakýchkoliv dočasných tvůrčích uskupení, což je pro
život výtvarné obce nesmírně důležité.
Kvalita organizace se začíná projevovat
v míře autority, prestiže i v úrovni kulturních aktivit. Pokud jde
o výstavní činnost, bylo zatím upuštěno od "velkých" akcí,
jakými byly na sklonku minulého režimu oba pražské salony. Jednak
jde o akce z dnešního hlediska finančně neúnosné, ale rovněž zbytečné.
Dnes jsou žádanější menší konfrontační výstavní akce, zveřejňování
výsledků různých plenérů, symposií, přejímání zajímavých výstav
ze zahraničí a prezentace našich děl v cizině.
Pokud jde o výstavní činnost, jsou
v roce 1993 preferovány projekty, které počítají se spoluúčastí
dalších odborných institucí. Účast na zvolených mezinárodních akcích
je zajišťována společně v rámci UVU a spoluprací v ministerstvem
kultury a Českým fondem výtvarných umění.
Program symposií a plenérů, jak byl
založen v roce 1992, se stal stálou nabídkou pro naše i zahraniční
umělce. Všechna symposia byla úspěšně zakončena a spojením omezených
prostředků státního příspěvku i prostředků ČFVU se další ročník
podařilo zajistit.
Nekomplikovaný je nyní i vztah ke státnímu
rozpočtu. Požadavky na státní příspěvek na rok 1992 i 1993 pro
výtvarné akce byly sumarizovány a odborně posouzeny nezávislou komisí,
v jejímž složení se však autorita UVU založená ne na monopolu moci,
ale na kulturním významu jednotlivých spolků, nesporně projevila.
Přitom bylo znemožněno dvojí čerpání prostředků z téhož zdroje na
stejné akce, což se v předešlých letech začasté dělo.. I nadále
se počítá s přiměřenými prostředky pro akce občanských sdružení,
názor zástupců výtvarné obce i obce architektů je respektován při
rozhodování o závažných záležitostech týkajících se výtvarné kultury.
Komplikovanější situace vznikla ve
vztahu uměleckých obcí k Českému fondu výtvarných umění. Jde o fond
velmi významný, který na rozdíl od ostatních fondů vyvíjí (nebo
alespoň v době nedávné vyvíjel) značnou hospodářskou i obchodní
činnost. Snad proto nedošlo k plné shodě mezi představami, které
o transformaci mají zaměstnanci fondu a představami uměleckých obcí.
Zatímco obce chápou fond především jako finanční zdroj, který může
být využíván k podpoře kulturních (podle některých názorů i sociálních)
aktivit a potřeb, zdá se, že pro pracovníky ČFVU je fond ztotožněn
s více s institucí, a to ještě v současné podobě. Proto se transformační
projekt kulturních fondů snažil zachovat tuto institucionální stránku,
zatímco "konkurenční" transformační projekt uměleckých
obcí hledal a nadále hledá způsob, jak oprostit
stávající fond od všech nevýkonných, v podstatě parazitujících složek,
jak nejvýhodněji (organizačně i ekonomicky) zajistit nové prostředky
k využití a jak dále objektivizovat rozhodování o použití těchto
prostředků.
S účinností od 1. února 1993 vstoupilo
v platnost nařízení vlády České republiky čís. 58/1993 Sb., kterým
se mění a doplňuje vládní nařízení čís. 159/1969 Sb. ve znění pozdějších
novelizací o kulturních fondech. Tím oficiálně započal proces odstátnění
a transformace kulturních fondů, tedy i Českého fondu výtvarných
umění. Dnem 1. března 1993 zanikl dosavadní výbor ČFVU a na půl
roku se ujala své funkce Prozatímní rada ČFVU, jejímž úkolem je
především připravit volby do nové správní a dozorčí rady ČFVU, případně
pokusit se najít varianty dalšího fungování fondu.
Hledání nových cest je o to závažnější,
že 1. únorem 1993 zanikl (a jsme přesvědčeni že navždy) jeden z
hlavních - a zcela bezpracných - zdrojů fondu, tedy povinný 2% příspěvek
z autorských odměn.
4.2 Financování
Model financování aktivit profesních
občanských sdružení působících v oblasti výtvarného umění z roku
1992 je použitelný i nadále.
V roce 1993 se projevil
opět značný tlak na zdroje centrální (naplněné působením daňového
systému v roce 1992). Jde zejména o státní (rozpočtové) prostředky,
přidělované ministerstvem kultury, protože nově vzniklý zdroj, jímž
je Státní fond kultury, se dosud neprojevil.
Mezi centrální zdroje
patří i prostředky, které ještě v roce 1992 soustředil Český fond
výtvarných umění (2 % odvodu z honorářů) a které měly být v roce
1993 potřetí (a naposled) decentralizovaným způsobem rozděleny mezi
Obec architektů, Unii výtvarných umělců (a jejích 54 spolků) a všeobecnou
rezervu výboru ČFVU. Toto rozdělení starý výbor ČFVU neučinil a
rozhodnutí tak leží na Prozatímní radě dodnes.
Pokud jde o OOA, pak současný stav,
kdy tato organizace je zřízena bez právní subjektivity u ČFVU, je
neperspektivní. Je smutným faktem, že o změnu výtvarná obec marně
usilovala již více než jeden rok. V systému, jehož se stáváme součástí,
jsou tyto nonprofitní organizace zásadně samostatné a uzavírají
mezi sebou dohody. Přitom jsou založeny na členském principu, tj.
je na autorech samotných, zda smluvně svěří těmto organizacím ochranu
svých autorských a v jakém rozsahu.
Pro výtvarné umění, kde výkon přímých
autorských práv je poměrně jednoduchý, je zajímavá ochrana druhotného
využití výtvarných děl, jak je praktikována v Evropě (organizace
Bild-Kunst v Německu apod.). Tato oblast ochrany autorských práv
nebyla u nás dosud příliš uplatňována a může znamenat pro autory
značný finanční příjem. Je logické, že především, ne-li výhradně
mohou právě tyto organizace převzít sociální stránku činnosti dosavadního
ČFVU.
Pokud jde o spolky
samotné, budou mít pro jejich finanční soběstačnost stále větší
důležitost příjmy získané v horizontální rovině; bohužel tyto zdroje
je zatím velmi obtížné získávat.
Příjmy z centrálních zdrojů by pak
měly být určeny k podpoře významných akcí, které přesáhnou možnosti
jednotlivců i spolků.
Základním zdrojem
budou členské příspěvky, případně příspěvky sponzorů. Vzhledem k
navrhovanému transformačnímu projektu ČFVU je však žádoucí pokusit
se nejen formulovat, ale i prosadit "regionální variantu",
podle níž by fond a všechna jeho zařízení měla přímý vztah k výtvarných
umělcům a jejich sdružením a zohlednila při přerozdělování zisku
výkony jednotlivých oblastí. Na rozdíl od vlastního honoráře, který
poskytne jakákoliv agentura, by vyprodukovaný zisk ČFVU a jeho zařízení
měl být rozdělen na část, která bude odváděna centru na velké a
společné projekty a na část, která může být smluvně - rovněž nadačně
využita v regionu, tedy tam, kde byly tyto hodnoty vytvořeny. Takové
horizontální dělení umožní, aby spolky i jednotlivci měli v samosprávě
přiměřené prostředky k financování vlastních kulturních, případně
i sociálních programů.
4.3 Hledání další cesty
Po relativně úspěšném
období, kdy přání výtvarných umělců bylo společností téměř bezvýhradně
respektováno (úspěch Rady obrany kultury v záležitostech pojištění,
přetrvávání speciální daně LUČ) nastalo období tvrdého dotyku s
realitou. Postupně připravované kroky, které převádějí společnost
na tržní hospodářství, se začaly dotýkat výtvarné obce na velmi
citlivých místech.
Restitucemi se vynořil
problém ateliérů,
jejichž částečnou ochranu (alespoň těch přidělených před 1. květnem
1990) se podařilo prosadit a dodnes uhájit. Tento problém postihl
především výtvarníky ve větších městech a zejména v Praze. Zcela
podle zásad práce UVU byla s obecnou podporou úloha přenesena na
představitele spolků působících v Praze. UVU jako celek se pokusila,
leč bezúspěšně, zabrzdit nárůst cen energií a podat doplňující návrh
zákona, který by ateliéry zcela podřídil bytovému režimu. V současné
době se UVU pokouší prosadit regulovaný nárůst úhrad za užívání
ateliérů a - pokud jde o ateliéry v majetku obcí - předkupní právo
umělcům jako má platit u bytů pro nájemníky.
V záležitostech daňových
UVU začala spolupracovat
s ministerstvem financí již na tvorbě zákona od podzimu 1991. Zákon
o daních z příjmů ve své konečné podobě přibližně odpovídal daným
možnostem. Nepodařilo se však autory zákona přesvědčit o specifické
roli tzv. svobodných povolání, ač se o to zástupci UVU spolu s Obcí
architektů velmi snažili. Celá oblast zůstala z hlediska daňového
zahrnuta pod pojem "samostatně výdělečně činné osoby".
V průběhu roku 1992 bylo jednáno i
v záležitostech nemocenského
a sociálního pojištění,
kde snížení základu proti firmám na 50 %, bezproblémově obsažené
v návrhu zákona, bylo shledáno rovněž přijatelným.
Překotné a neodpovědné přijetí sazeb
zdravotního pojištění v závěru roku 1992
nezpůsobilo jen zdržení Zpráv ČFVU, v nichž kancelář UVU spolu s
Dagmar Baběradovou připravovala zveřejnění
základních údajů o daních již
od října 1992, ale způsobilo pobouření i u těch, kteří uvedené zákony
schvalovali nebo jejich schválení doporučili (Sdružení podnikatelů,
ODA, odbory atd.). Rada UVU po rozpačité reakci našla nakonec cestu
k spojencům, jimiž v dané problematice bylo Sdružení podnikatelů
i Konfederace umění a kultury, a v podstatě nepatrným počtem zastupovaných
osob se tak včlenila do proudu, který si vynutil přiměřené změny
daňových a pojišťovacích zákonů v roce 1993 a bude patrně nadále
vyvíjet tlak i na úpravy pro rok 1994 a léta následující.
V souvislosti s těmito vnějšími, vpravdě
však existenčními tlaky, vznikl v rámci Rady UVU spor o způsoby
možného fungování, zejména pokud jde o operativnost v kritických
a klíčových situacích. Vyústil v podání alternativního návrhu, který
by však chtě nechtě znamenal konstitutivní zásah do principů, na
nich je UVU postavena. Jakoby se mnohdy neuskutečněné možnosti ve
vlastním sdružení, spolku či asociaci promítaly v povinnost unie.
V jistých okamžicích se tento spor zdál až neřešitelný.
Proměna bývalého svazu, tvořeného jednotlivci, v koordinační uskupení
suverénních spolků - právnických osob - byla přece jen natolik hluboká,
že zasluhuje neustálou propagaci a osvětu. Ne proto, že by to byla
bezvýhradně jediná možnost organizace výtvarného života, ale proto,
že svou modifikovatelností, nemonopolností, různorodostí dává téměř
neomezené možnosti pro organizaci vnitřního života výtvarné obce,
nevylučuje žádná uskupení, nestaví se proti jednotlivcům. Proto,
že umožňuje pokoušet se bez přikazování typického pro "demokratický
centralismus" hledat společné cesty k řešení společných problémů,
koordinovat postupy a činnost tam, kde vyšší uskupení má smysl.
Závěr
Stanovy, přijaté
mimořádným sjezdem tehdy ještě SČVU v roce 1990 byly provizorní.
Vývoj v letech 1990 až 1991, v uměleckých obcích ojedinělý, vedl
k účelnému diferencování výtvarné obce, přesto však zachoval v Unii
výtvarných umělců koordinační celek, který je schopen vystupovat
ve společných a zásadních otázkách jako síla, založená na občanském
a profesním principu. Cesta zpět k jednotnému svazu je slepá. Nové
stanovy UVU, vzniklé z původního společného návrhu z října 1991,
věcně i odborně výrazně modifikované, zachovávají věrně myšlenky
původních stanov. V návrhu snižují povinný počet schůzi celé Rady
UVU a naopak umožňují vznik odborně i finančně zajištěných operativních
skupin, které budou schopny rychle, věcně a účinně reagovat na různé
společné problémy i na problémy dotýkající se některých oborů a
skupin.
Tento sjezd, pokud
nechce popřít základní princip suverenity spolků a princip rovnosti,
by měl být v klasickém "svazovém" pojetí sjezdem posledním.
Budoucnost patří občanským profesním sdružením, prosazujícím (věříme,
že s postupně se dostavujícími úspěchy) statut svobodného povolání
do všech odvětví právního řádu České republiky. Budoucnost patří
profesním občanským sdružením, které svou prestiž nezakládají na
ničem jiném, než na kvalitě svých členů a na svých programech, které
mohou mohou vést k vzrůstu autority v celé společnosti. Budoucnost
patří - budou-li si to tato sdružení přát - i vyššímu koordinačními
celku, který není chápán mocensky, ale jako účelové uskupení, nastupující
tam, kde je pro jeho členy zbytečné postupovat izolovaně. Tímto
uskupením chtěla být a může jím být i nadále Unie výtvarných umělců.
Praha / Brno, červen 1993
(C) Vladimír Hora - Oskar Brůža