Výstava prací členů spolku ARKÁDA a hostů
Frenštát pod Radhoštěm 9. 11. 2005

Úvodní slovo

Vážení přátelé,

vítám vás na další ze společných výstav, které připravili profesionální výtvarní umělci působící ve vašem kraji, sdružení ve spolku Arkáda. Před patnácti lety, kdy jsme zažili nakrátko velký rozkvět spolkové činnosti, byl tento spolek znám pod názvem Sdružení výtvarných umělců Valašska. Jeho centrem se stal Nový Jičín, díky dodnes trvající obětavosti Jana Zemánka a Petra Řezníčka. A protože spolek získal prostory galerie Arkáda na jičínském náměstí, změnil před časem i svůj název. Umělci - členové spolku působí však v celém regionu, Ve Valašském Meziříčí, ve Vsetíně, v Rožnově pod Radhoštěm, současný předseda Pavel Strnadel žije a tvoří zde, ve Frenštátě. Díky přátelským kontaktům mezi městy Nový Jičín a italskou Novellarou má spolek i dva zahraniční členy - jak Paolo Dalponte, tak i Roberto Formigoni jsou na této výstavě rovněž zastoupeni.

Je to zvláštní, ale přestože nás vizuální kultura doslova omotává, formuje i ničí, hlubší zájem o výtvarné umění má údajně pouhé 1 % populace. Na druhé straně zdánlivá jednoduchost postupů dává mnoha lidem možnost zabývat se výtvarnou činností jako hobby; jistě mnohem více lidí je takto výtvarně činných než třeba v hudební interpretaci. Tam se neumětelství projeví téměř okamžitě, bez odborné mnohaleté průpravy je taková produkce zhola nemožná.

U výtvarného umění se bohužel v posledních letech velice rozostřila hodnotová kritéria a jakoby se stíral rozdíl mezi profesionální činností a prací amatérskou. To tápání a rozostření jde i na vrub jedno nebo dvou generací umělců samých, ale v současné době je to už stadium dosti závažné. Vývoj, tendující k specializaci a vysoké profesionalitě, jakoby u výtvarných projevů udělal úkrok stranou. A přece bychom si měli vážit profesionálního výkonu, opřeného o řemeslnou virtuozitu a vysoký tvořivý potenciál.

Obecná definice umělce, vypracovaná UNESCO v roce 1980 a postupně zpřesňovaná hovoří o tom, že „umělci jsou osoby, jež vytvářejí či interpretují umělecká díla s tím, že se touto prací živí či o to usilují. Tvorba uměleckých děl je zásadní součástí jejich života a svou činností přispívají k rozvoji umění a kultury. Umělcem je ten, kdo je za umělce považován, a to bez ohledu na to, zda je pracovně vázán k profesním uměleckým subjektům.“

Je tedy zřejmé, že podstatná je autoregulace celé profese a samozřejmě i teoretická uměleckohistorická práce a kritika. Jednou z forem autoregulace profesionálního výtvarného života je i profesionální činnost spolková. Ne každá spolek dosáhne sice takového věhlasu jako např. Mánes nebo Hollar. Ale to nevadí.

Profesní výtvarný spolek Arkáda sdružuje v současné době 24 členů; jsou to z větší části členové, kteří před 15 léty spolek zakládali a byli také o 15 let mladší. Současný věkový průměr 58 let dává na jedné straně vám, návštěvníkům, jakousi záruku zralosti a solidnosti předložených děl; na druhé straně je výsledkem oné rozkolísanosti, která zmařila předpokládaný přirozený vývoj spolkového života; mladí absolventi vysokých škol se snaží zůstávat v centru (tj. v centru příležitostí), případně cestují; je málo případů, kdy se mladý umělec vrátí do rodného prostředí a začlení se mezi své starší kolegy. Proto je radostné, že dnes zahajovaná výstava představuje nejen tvorbu zhruba dvou třetin řádných členů spolku, ale představuje i 8 hostů, z nichž nejmladší ukončí příští rok studium na hradišťské umprumce. Myslím, že výstava je vyvážená a každý návštěvník zde najde něco, s čím souzní, co se mu líbí.

Profesionální dráha výtvarného umělce má však ještě jeden aspekt. Výtvarné dílo je funkční tehdy, když si je někdo zakoupí, užívá je. Výstava je krásná společenská záležitost, ale není to konečný bod tvorby. Tím je umístění díla ve veřejném prostoru nebo ve veřejných či soukromých sbírkách a v interiéru veřejných či soukromých objektů. I tady je stále něco v nepořádku. Je to ekonomická slabost tzv. středních vrstev, kulturní nevyváženost nové finanční elity i malý zájem státu věnovaný těmto otázkám. Proto většina vystavujících profesionálních umělců vykonává ještě další (“obživné“) činnosti, učí na výtvarných a jiných školách, případně vyvažuje uměleckou tvůrčí činnost i jinými podnikatelskými aktivitami. Toto fakultativní působení na mladou generaci na různých školách i na veřejnost je jistě chvályhodné, ale na jeden lidský život je to mnohdy velmi vyčerpávající. I tento aspekt osudu profesionálního výtvarného umělce je vhodné si uvědomit.

Říká se, že nejvíce se lže na pohřbech a na vernisážích. Snad jsem se toho vyvaroval. Netvrdil jsem, že to, co je zde vystaveno, je nejlepší z toho, co výtvarná scéna nabízí, netvrdil jsem, že umělci sdružení v Arkádě jsou nejlepší a nemají sobě rovné - ale snad jsem projevil trochu úcty k jejich práci a snažení.

Děkuji všem, kdo výstavu pomohli realizovat, pracovníkům Domu kultury ve Frenštátě, z členů Arkády Pavli Strnadelovi, Petru Řezníčkovi, Janu Zemánkovi a Zdeňku Jalůvkovi. Myslím, že mohu poděkovat i za vás všem vystavujícím za pěkný zážitek, který nám svými vystavenými díly připravili.


Oskar Brůža, 9. 11. 2005, 16.15 hod.