Výstava prací členů
spolku ARKÁDA a hostů
Frenštát pod Radhoštěm 9. 11. 2005
Úvodní slovo
Vážení přátelé,
vítám vás na další ze společných výstav, které připravili
profesionální výtvarní umělci působící ve vašem kraji,
sdružení ve spolku Arkáda. Před patnácti lety, kdy jsme zažili
nakrátko velký rozkvět spolkové činnosti, byl tento spolek
znám pod názvem Sdružení výtvarných umělců Valašska.
Jeho centrem se stal Nový Jičín, díky dodnes trvající obětavosti
Jana Zemánka a Petra Řezníčka. A protože spolek získal
prostory galerie Arkáda na jičínském náměstí, změnil před
časem i svůj název. Umělci - členové spolku působí však
v celém regionu, Ve Valašském Meziříčí, ve Vsetíně, v Rožnově
pod Radhoštěm, současný předseda Pavel Strnadel žije a tvoří
zde, ve Frenštátě. Díky přátelským kontaktům mezi městy
Nový Jičín a italskou Novellarou má spolek i dva zahraniční
členy - jak Paolo Dalponte, tak i Roberto Formigoni jsou na této
výstavě rovněž zastoupeni.
Je to zvláštní, ale přestože nás vizuální kultura doslova
omotává, formuje i ničí, hlubší zájem o výtvarné umění
má údajně pouhé 1 % populace. Na druhé straně zdánlivá
jednoduchost postupů dává mnoha lidem možnost zabývat se výtvarnou
činností jako hobby; jistě mnohem více lidí je takto výtvarně
činných než třeba v hudební interpretaci. Tam se neumětelství
projeví téměř okamžitě, bez odborné mnohaleté průpravy
je taková produkce zhola nemožná.
U výtvarného umění se bohužel v posledních letech velice
rozostřila hodnotová kritéria a jakoby se stíral rozdíl mezi
profesionální činností a prací amatérskou. To tápání a
rozostření jde i na vrub jedno nebo dvou generací umělců samých,
ale v současné době je to už stadium dosti závažné. Vývoj,
tendující k specializaci a vysoké profesionalitě, jakoby u výtvarných
projevů udělal úkrok stranou. A přece bychom si měli vážit
profesionálního výkonu, opřeného o řemeslnou virtuozitu a
vysoký tvořivý potenciál.
Obecná definice umělce, vypracovaná UNESCO v roce 1980 a
postupně zpřesňovaná hovoří o tom, že „umělci jsou
osoby, jež vytvářejí či interpretují umělecká díla s tím,
že se touto prací živí či o to usilují. Tvorba uměleckých
děl je zásadní součástí jejich života a svou činností přispívají
k rozvoji umění a kultury. Umělcem je ten, kdo je za umělce
považován, a to bez ohledu na to, zda je pracovně vázán k
profesním uměleckým subjektům.“
Je tedy zřejmé, že podstatná je autoregulace celé profese a
samozřejmě i teoretická uměleckohistorická práce a kritika.
Jednou z forem autoregulace profesionálního výtvarného života
je i profesionální činnost spolková. Ne každá spolek dosáhne
sice takového věhlasu jako např. Mánes nebo Hollar. Ale to
nevadí.
Profesní výtvarný spolek Arkáda sdružuje v současné době
24 členů; jsou to z větší části členové, kteří před
15 léty spolek zakládali a byli také o 15 let mladší. Současný
věkový průměr 58 let dává na jedné straně vám, návštěvníkům,
jakousi záruku zralosti a solidnosti předložených děl; na
druhé straně je výsledkem oné rozkolísanosti, která zmařila
předpokládaný přirozený vývoj spolkového života; mladí
absolventi vysokých škol se snaží zůstávat v centru (tj. v
centru příležitostí), případně cestují; je málo případů,
kdy se mladý umělec vrátí do rodného prostředí a začlení
se mezi své starší kolegy. Proto je radostné, že dnes
zahajovaná výstava představuje nejen tvorbu zhruba dvou třetin
řádných členů spolku, ale představuje i 8 hostů, z nichž
nejmladší ukončí příští rok studium na hradišťské
umprumce. Myslím, že výstava je vyvážená a každý návštěvník
zde najde něco, s čím souzní, co se mu líbí.
Profesionální dráha výtvarného umělce má však ještě
jeden aspekt. Výtvarné dílo je funkční tehdy, když si je někdo
zakoupí, užívá je. Výstava je krásná společenská záležitost,
ale není to konečný bod tvorby. Tím je umístění díla ve
veřejném prostoru nebo ve veřejných či soukromých sbírkách
a v interiéru veřejných či soukromých objektů. I tady je stále
něco v nepořádku. Je to ekonomická slabost tzv. středních
vrstev, kulturní nevyváženost nové finanční elity i malý zájem
státu věnovaný těmto otázkám. Proto většina vystavujících
profesionálních umělců vykonává ještě další (“obživné“)
činnosti, učí na výtvarných a jiných školách, případně
vyvažuje uměleckou tvůrčí činnost i jinými podnikatelskými
aktivitami. Toto fakultativní působení na mladou generaci na různých
školách i na veřejnost je jistě chvályhodné, ale na jeden
lidský život je to mnohdy velmi vyčerpávající. I tento
aspekt osudu profesionálního výtvarného umělce je vhodné si
uvědomit.
Říká se, že nejvíce se lže na pohřbech a na vernisážích.
Snad jsem se toho vyvaroval. Netvrdil jsem, že to, co je zde
vystaveno, je nejlepší z toho, co výtvarná scéna nabízí,
netvrdil jsem, že umělci sdružení v Arkádě jsou nejlepší
a nemají sobě rovné - ale snad jsem projevil trochu úcty k
jejich práci a snažení.
Děkuji všem, kdo výstavu pomohli realizovat, pracovníkům
Domu kultury ve Frenštátě, z členů Arkády Pavli
Strnadelovi, Petru Řezníčkovi, Janu Zemánkovi a Zdeňku Jalůvkovi.
Myslím, že mohu poděkovat i za vás všem vystavujícím za pěkný
zážitek, který nám svými vystavenými díly připravili.
Oskar Brůža, 9. 11. 2005, 16.15 hod.