Bohumil Bača
Velmi dobré pracovní podmínky, výborní kolegové, výborné vedení. Mám hezké vzpomínky.

Jana Hanáčková
Ta možnost nejen se letmo setkat, ale i trochu lépe se poznat a porozumět si s lidmi jiných generací, s jejich názory a přístupem, to byl pro mě největší klad sympozia. Samozřejmě také valtická jízdárna a okolní krajina jsou velké plus. A na závěr: „Ještě...“

František Hodonský
Sympozium Velký formát ve Valticích je jediná rozsáhlá akce tohoto zaměření ve zdejším příhraničním regionu, který je jinak na výtvarné poměry chudý. Několik kilometrů odtud však vznikla nová městská galerie U Templu.
Sympozium napomohlo obhájit další existenci malby. O krizi malby se tu vášnivé diskuse nevedly.
Je to vhodné místo na konání sympozií - v kotlině plné rybníků, smaragdových lužních lesů a bujné vegetace.
„Sen každého krajináře!“

Radek Horáček, Masarykova univerzita v Brně
Díla ze sympozia Velký formát jsou skryta i v průběhu vzniku i po dokončení. Nejde zde o veřejnou produkci, ale o soustředěný dialog s velkým formátem ve vyhraněném prostředí. Hluboké osobní soustředění, patrné z vystavených obrazů, napovídá, e malá popularizace Velkého formátu je vlastně na místě, neboť nic neruší potřebnou míru soukromí a uzavřenosti.

Boris Jirků
Valtice mám teď uložené v paměti jako slunné historické město uprostřed vinohradů, jako místo setkání s milými lidmi. Často vzpomenu na dlouhé hovory, které jsme tu u vína vedli, v klidu, odtrženi od času, od shonu a povinností.

Jiří Krtička
Sympozium mi umožnilo neopakovatelný zážitek z prostoru ateliéru v zámecké jízdárně, příjemná setkání a soustředěnou práci. Místo konání sympozia – Valtice s romantickou krajinou a výborným vínem, je jako stvořené pro umění a meditaci. Rád vzpomínám.

Petra Seidlová
Velký formát + úžasný, osvěžující prostor valtické jízdárny + dobrá organizace, umožňující plné soustředění se na práci = sympozium ve Valticích. Bravo!

Petr Veselý
Kdybych měl z několika nabízejících se možností vybrat pro sebe nejdůležitější, tak zřejmě tu, že příležitost účasti na sympoziu mě svým způsobem donutila k práci na velkém formátu. Větším, než je rozměr lidského těla, takže jsem k němu ráno vstával jako k věci, k nábytku, k místnosti, části jízdárny (ve které jsme pracovali a posléze i spali) a ne jen jako k rozmalovanému obrazu.
To zjištění (měřítko... zážitek...) bylo tehdy moc důležité.
A že to navíc bylo vstávání i pobývání tak trochu dovolenkové.